Slečna Romana prochází obdobím rozchodu se svým přítelem. Své dvouleté soužití s ním líčí takto:

„Byli jsme spolu stále, jako jedno tělo a jedna duše. Dokázal mi se vším pomoci, díky němu jsem našla dobrou práci a pomohl mi vyřizovat půjčku na byt. Bez něj bych to nikdy nedokázala.“

Současnou situaci popisuje takto: „Cítím se bez něj ztracená v životě, nemůžu bez něj žít. Dokonce jsem předním udělala scénu, že se zabiju. Za to se stydím…Také mu dost často volám nebo píšu zprávy, někdy se i sejdeme. Pak je mi líp. Má sice novou přítelkyni a říká, že my dva můžeme být jen kamarádi…i to bych přijala, jen abych ho neztratila, chci ho mít jakkoli.“

Romana zažívá duševní krizi, pociťuje hlubokou vinu a na situaci nahlíží jako na svoje selhání. Snaží se popřít sama sebe, používá dokonce manipulativní techniky, aby jakkoli získala partnera zpět. Trápí se a nevěří si.

Partnerská závislost je přirozená, ale může se stát chorobnou

Láska, jako cit, jako touha být s milovanou osobou představuje jisté citové pouto. To, že jsme svázáni s druhým člověkem, vědomí, že se od něj nedokážeme odpoutat, však ještě zdaleka nemusí znamenat, že ho milujeme. Partnerské vztahy často představují jistou formu závislosti na druhém a navázat partnerský vztah znamená skutečně také, stát se do jisté míry závislým. Činí nás to zranitelnými, dáváme se do rukou jiného člověka, což je přirozené. Jde však o míru oné závislosti. Ta se totiž může stát nezdravá, nebo dokonce chorobná, podobně jako v příběhu slečny Romany.

Při své praxi kouče se setkávám s lidmi, kteří trvale žijí v chorobné závislosti na partnerovi či partnerce. Jsou závislí nejen citově, ale takřka ve všech životních rovinách. Často veškerá svá rozhodnutí a konání dělají jakoby skrze partnera. Partner jako by se stal středobodem jejich životního prostoru, sluncem kolem kterého krouží. Jejich vlastní identita však strádá a často potlačují sami sebe a přesto, že jsou přitahování mocnou silou ke svému partnerovi, necítí se dobře. Ztratili kontakt s hlubinami své duše, nejsou sami sebou, potlačují svoje potřeby, přání a sny. Nedobře se může, (ale také nemusí), cítit i jejich partner.

Sklony k vytváření chorobně závislých vztahů vznikají v původní rodině

Co je však příčinou vzniku závislého vztahu? Je třeba si sáhnout hodně hluboko. Sklony k vytváření chorobně závislých vztahů vznikají v původní rodině. Závislost malých dětí na rodičích má smysl, když se zabydlují ve světě a požívají náklonnosti a lásky svých rodičů. V období dospívání však dochází k odpoutávání od původní rodiny a k postupnému osamostatňování.  Právě v životní etapě dospívání se může začít masivněji vyvíjet sklon k vytváření chorobně závislých vztahů díky přístupu rodičů.

Pro rodiče i dospívající je stále těžší bezpečně projít procesem odpoutání od původní rodiny. Rodiče mnohdy nedávají svým dcerám a synům při dospívání volnost: myslí za ně, jednají za ně, starají se, aby dětem bylo dobře, a nedopřejí jim vlastní odpovědnost. Dítě se pak nemusí vyrovnávat s odpovědností za sebe, která by je nakonec dovedla k silnému pocitu vlastní hodnoty, zdravému sebevědomí a schopnosti vědomě utvářet svůj život. Naproti tomu si v dospělosti vnitřně stále připadá jako dítě, které neustále hledá někoho, kdo je provede životem. Platí za to tvrdou daň nízkého sebevědomí, někdy dokonce ztráty vlastní osobnosti a svobodné vůle.

Rodiče si často působení „zachraňujícího“ přístupu ke svým dospívajícím dětem neuvědomují. Vždyť přece chtějí, jen to nejlepší. Často se však (mnohdy podvědomě) nemohou rozloučit se svou rodičovskou rolí, která potvrzuje jejich status i možnost mít své dítě pod kontrolou. Výchovné role matky a role otce jsou však časově omezené a nesmí se jich zneužívat.

Úryvek z hovoru matky k dceři (24let):

„Zase jsi nebyla večer doma! Zkoušela jsem ti zavolat ještě o půl jedné v noci! Pokud takto budeš žít i dále, nedopadneš dobře. Když budeš takto pokračovat a dobře se nevyspíš, dopadne to s Tebou špatně. A to přece nechceš!“

Z krátkého úryvku je patrné, že matka si potvrzuje svou (již však nepotřebnou) rodičovskou úlohu dbát o zdraví své dcery. Nevnímá životní prostor dcery a důležitost tvořit a budovat jiné vztahy. Ať matka chce, nebo nechce, ignoruje pravé potřeby své dcery a tím ji znejišťuje. Matka touží zachovat si svou dokonalou rodičovskou roli. Takováto „dokonalá matka“ obvykle nedává svému dítěti šanci, aby dosáhlo dostatečné samostatnosti. Akceptovat odlišný názor dcery nehodlá.

Každá láska, partnerská i rodičovská, je dítkem svobody. I z rodičovské lásky se stává závislost, když je např. dcera používána pro plnění potřeb své dokonalé matky-pečovatelky. K opravdové lásce patří výchova k odpovědnosti, samostatnosti a svobodě. Opravdová láska především nechce vlastnit. Jakmile někdo dospěl, jsou všechny snahy rodičů o řízení osudů dětí odsouzeny k nezdaru, neboť jimi jen posilují závislost.

Závislí lidé potřebují pomoc odborníka

Ne vždy se dětem povede odpoutání bezpečně. Může se stát, že se u nich vlivem „dokonalé výchovy“ vyvine sklon tvořit závislé vztahy. Uvědomují si, že se jim nežije dobře a vyhledají odborníka (psychoterapeuta, kouče). K němu  přicházejí už jako dospělí třeba s problémem ve vztazích s partnery, tak jako slečna Romana v úvodu článku. Jako u jiných závislostí, osoba závislá na vztazích pomoc odborníka potřebuje. Rolí odborníka je podpořit svého klienta v porozumění proč vztahová závislost vznikla a to často znamená vrátit se do původní rodiny a přijmout sám sebe. To bývá bolestivé, ale dobrý psychoterapeut svého klienta doprovází bezpečně a krůček po krůčku. Když klienti opravdu pochopí příčinu, uleví se jim. Od této chvíle jsou dobře připraveni mobilizovat své síly a objevují své možnosti a potenciál, v této fázi odborník využívá koučovacích technik více než psychoterapii a doprovází klientka k naplnění osobních vizí a snů.

Máme se vztahů bát?

Máme se tedy bát, že vstupem do partnerského vztahu si zároveň přivodíme závislost? Ze svých osobních zkušeností i praxe s klienty odpovídám toto: Zkoušet lásku a vřelou náklonnost je základní potřeba každého člověka. Kdo tento zážitek postrádá, trpí nedostatkem. Hodnotu a smysl pociťujeme také díky tomu, že jsme pro druhé důležití a že druzí jsou důležití pro nás. Dokázat se hluboce vědomě pustit do vztahu, to předpokládá, že jsme dosáhli určité samostatnosti a emocionální nezávislosti. Jen ten, kdo dokáže sám zvládat svůj život, je schopen konstruktivně si způsobovat závislost. Dalo by se mluvit o umění, stát se závislým. Při tom bychom měli mít na paměti, že úkolem každého člověka je dát životu vlastní smysl.

Přeji Vám krásné nejen partnerské vztahy a spokojený život,

Mirka Bartošová